Kdo je historička na volné noze, Barbora?

Pocházím z města, kterému poválečná léta sebrala dějiny.

Z Liberce.

Možná proto mě historie fascinovala a ve dvanácti jsem místo dětské literatury četla Allana Massieho a životopisy císařů.

Kdo četl jeho Caesara, tak chápe, jaký maglajz nadělaly v hlavě dospívající holky otevřené erotické scény.

Horší byly bezesné noci ze zobrazení holocaustu ve Zběsilosti od Colina Falconera.

Z odbočky na hlavní

Dějepis měl být vždycky jen koníček, odbočka, která mě nemůže uživit. Tak jsem nastoupila na peďák a k obligátní angličtině (jazyky tě vždycky uživí) jsem přidala dějepis.

V roce 2006 jsem zasedla do lavice na svém prvním dějepisném semináři a vyučující nás oslovila „historici.”

Jako fakt? Já jsem historik? Já můžu být historik? Já můžu dějepisu zasvětit život? Tak do toho jdu.

Když je vám dvacet nemyslíte na to, jak se uživíte. Měli byste, ale neděláte to. Ve dvaceti máte sny. Mým snem bylo živit se historií – nastoupit na doktorát a pak… pak se to nějak vymyslí. Budu učit třeba na základce a na vedlejší úvazek si nechám akademickou kariéru, to se přece skloubí samo, ne?

Roku 2013 jsem nastoupila na doktorát a zároveň na základní školu jako učitelka angličtiny.

Brzy jsem pochopila, že učit nechci a už vůbec ne dějepis.

Proč? S dotací dvě hodiny týdně v poslední hodině odpoledky mám dětem předat nějaké smysluplné pochopení dějin? Naučit je o historii přemýšlet? Otevřít ožehavé otázky?

Poznala jsem borce, kteří to umí. Učí neotřele, nutí děti bádat a přemýšlet. Připravují materiály po nocích, organizují konference, projekty. Jsou to lidi, bez kterých by se veřejné školství neobešlo, na které spoléhá, aniž by je ocenilo.

Když jsem 2016 odcházela na mateřskou bylo mi jasné, že tohle není pro mě. Já vyhořela už po pár měsících a každé září si v duchu šeptala: “Ještě ne, ještě jsem na mateřské, ještě nemusím.”

Na mateřské jsem si užívala, že vedle péče o dítě se po mně nechce nic jiného než dokončit doktorát. Studovat, psát odborné články, jezdit po konferencích a učit na mini úvazek na pedagogické škole. Byl to ráj, protože jsem mohla jít za snem a nemusela přemýšlet, jak se uživit.

Ale už tehdy ten sen dostával trhliny. Kromě plíživého vědomí, že vysoká škola mě neuživí, i kdyby se mi  otevřel nějaký úvazek, tak jsem si uvědomovala, že mi věda nejde. Na mravenčí práci v archivu jsem neměla trpělivost a v psaní vědeckých textů mi chyběla kreativita. Ožívala jsem při výuce nebo při psaní článků pro laickou veřejnost.

Roku 2020 jsem držela v ruce tubus s doktorským titulem a s hrůzou jsem si uvědomila, že dál nikdy moje představivost nesahala. Mateřská dovolená se pomalu chýlila ke konci a já nevěděla, jak se budu živit. A co budu dělat s historií dělat, aby ten diplom v mé ruce nebyl jen suvenýrem, na který sedá prach?

Historička na volné noze?

Tehdy se k mně dostal článek politologa Hynka Tippelta s provokativním názvem: Proč a jak přestat podporovat vzdělanost?

Mluvil mi z duše. Psal o vyhoření učitelů na školách všech stupňů, znuděných studentech, zkostnatělém kurikulu, chronicky nízkých platech vysokoškolských pedagogů a posuzování kvalit akademiků podle rejstříků ve jménu hesla „publish or perish.“

Zvlášť jedna myšlenka se trefila do posledního hřebíčku v rakvi mé věrnosti akademické kariéře:

„Jaký má smysl vzdělávat toho, kdo o to nestojí? Je-li smyslem vzdělání dospělost, tedy nezávislost a soběstačnost, je možno účinně vzdělávat ve státem regulovaném systému?“

Autor v článku naznačoval, že cesta ven je demokratizace systému, podpora soukromých škol nebo spíš zastavení podpory těm veřejných, aby se do školství dostala konkurence.

Podřídit školství zákonům trhu? Cesta do pekel, řekli by mnozí.

Ale já už tehdy začala podnikat jako copywriterka a spisovatelka na volné noze a nebyla pro mě cesta zpět. Na konferenci o budoucnosti výuky dějepisu jsem viděla místnost plnou úžasných, kterativních a ambiciózních lidí, kteří by zasloužili královský plat a kariéru jako kometa. 

Vizionářskému řediteli soukromé školy by stačilo vejít, všechny je najmou a měl by hvězdný tým. Oni místo toho za mizerné platy pracují po nocích a bojují jako lvi proti systému, proti vedení škol, proti rodičům a někdy i proti dětem samotným, aby jim přinesli skutečné historické poznání.

Tehdy jsem si řekla: „Klobouk dolů, ale beze mě.“

Rozhodla jsem se zkusit učit dějepis soukromě. Založila jsem historický projekt Pochopte dějiny. Neměla jsem jasno v tom, jak by měl vydělávat, ale říkala jsem si, že alespoň tolik jaké částečný úvazek na vysoké škole by to hodit mohlo. Ono to nebylo tak těžké.

Narážela jsem na pochybnosti ze všech stran.

„Za dějepis ti nikdo nezaplatí.“

Má odpověď většinou kolegy šokovala: „Jestli učím za státní peníze něco, co nikdo nechce, tak jaký smysl má to učit?“

Miluji dějiny, ale zařekla jsem se, že jestli společnost není ochotná za historii zaplatit, pak nemám právo nechat si svůj koníček platit ze státních peněz.

Projekt Pochopte dějiny postupoval pomalu. Vše jsem se učila za pochodu: tvorbu webu, marketingovou strategii, sociální sítě, grafiku, e-booky, podcasty…

Hlavně mě brzdilo, že jsem vlastně nevěděla, o čem chci psát. Jakou historii chici přinášet světu a čeho chci dosáhnout. Historická tvorba totiž může klidně vypadat jako bulvární nesmysly na webech tipu Dotyk.cz nebo jako úžasný kanál a podcasty Timothyho Snydera. Ono se řekne: chci vydělávat historií na volné noze. Ale co budu dělat? Psát? Učit? Natáčet? Prodávat vlastní produkty?

Trvalo mi dva roky, než jsem se našla. Než jsem si určila témata, která chci otvírat, a formu, jakou chci tvořit. Našla jsem si pravidelné čtenáře i přispěvatele, píšu a zkoumám na zakázku.

První knihu jsem vydala letos.

MOJE MISE

Jsem historička na volné noze.

Píšu dějiny, které osvítí mysl, učím dějepis, jaký má smysl.

Mou misí je vytvořit svět, kde lidé hledají v historii klíč k pochopení dneška, historického poznání si váží a dějepisem se baví.

Vytvářím komunitu zvědavých lidí, kteří se nenechají oblbnout ahistorickými argumenty, protože vědí, že pravda nikdy nebyla černobílá.

Historie nabízí odpovědi, ale musíme se umět zeptat. Připojte se ke mně. Pomozte mi otvírat palčivé otázky a povzbuzovat všechny v hledání odpovědí. Pomozte mi psát historii, jaká má smysl.

MOJE HODNOTY

Historie

Historie má smysl, historie je klíč k poznání, historie je vášeň. Společnost, která zná své dějiny si věří a nebojí se. Studujme historii. Přinesme ji lidem všem, všemi prostředky, které máme.

Člověk

Každá lidská bytost má svou cenu. Každý člověk má právo vytvořit si vlastní názor – dnes i v dějinách. Dějiny netvořily masy, struktury ani bezejmenné síly, nýbrž lidé z masa a kostí. Když porozumíme lidem v dějinách, kteří mysleli jinak, ale trpěli stejně, snáze pochopíme souseda s odlišným názorem.

Otevřená hlava

Vždycky jsem připravená přijmout, že věci jsou jinak. Historie není černobílá. Skládá se z událostí, které v jejich době nikdo nepředvídal. Pamatujme na to a každá diskuze bude hned o něco kultivovanější. A diskuze je hnací silou nejen demokracie, ale všech vztahů, co je člověk člověkem.

Zvědavost

Kdo je zvědavý, zůstane dlouho mladý. Ti, kdo kladou nepříjemné otázky jsou motorem svobodné společnosti. Buďme zvědaví. A užijme si nepříjemné přešlapování těch, komu lenost nebo strach brání myslet a pochybovat.

Vidíš to stejně? Tak pojď k nám do party.

Upiš se k odběru newsletteru a buď součástí mise Pochopte dějiny.