Krátký jen lásky sen: Měl básník Máje lásku na Podblanicku?
Karel Hynek Mácha bývá někdy označován jako „básník lásky“. V jeho básních, ale i prózách, se tento cit skutečně často objevuje. Mácha psal o lásce vášnivé, ale také tragické.
A přesně taková byla i láska v jeho životě. Vášnivě rychlé vzplanutí citů se střídalo s hlubokým zklamáním…
Zamotané dějiny
Krátký jen lásky sen
Měl básník Máje lásku v našem kraji?
Je to poněkud zamotané, tak se to pokusím trochu porozmotat
Karel Hynek Mácha bývá někdy označován jako „básník lásky“. V jeho básních, ale i prózách, se tento cit skutečně často objevuje. Mácha psal o lásce vášnivé, ale také tragické. A přesně taková byla i láska v jeho životě. Vášnivě rychlé vzplanutí citů se střídalo s hlubokým zklamáním…
Velké lásky básníkova života
Podle dochovaných zpráv prožil Mácha více milostných poměrů. Dvě největší lásky Máchova bohužel předčasně ukončeného života jsou dnes dostatečně známé. Marie (Márinka) Stichová z Podblanicka a Eleonora (Lori) Šomková, snoubenka a matka jeho syna Ludvíka.
První velkou láskou Karla Hynka Máchy byla Marie Stichová, jíž se přezdívalo „Márinka“, a která se brzy stala básníkovou múzou. Podíl na seznámení těchto dvou mladých duší měl Máchův spolužák z Benešova, Václav Mach.
Básníkova návštěva Podblanicka
Ten pozval Máchu v srpnu 1832 na posvícení do svého rodného kraje. Mácha byl romantik a milovník zřícenin, není tedy divu, že ho ihned zaujala zřícenina minoritského kláštera v Benešově. Nakreslil si ji i do svého zápisníku.
(Klášter byl založen roku 1247 proboštem staroboleslavské kapituly Tobiášem z Benešova. Stejně jako mnoho dalších, nepřežil husitské války. Roku 1420 byl vypálen husitským vojskem vedeným Janem Žižkou z Trocnova při jeho tažení na Vítkov. Po základních opravách se zde konal roku 1451 zemský sněm za přítomnosti Jiřího z Poděbrad, coby zemského správce a Eneáše Sylvia Piccolominiho, zástupce římské kurie. Během třicetileté války byl klášter vypálen podruhé, tentokrát Švédy v roce 1648.)
Máchův večerní úspěch
Shodou okolností měla být ten den večer uvedena divadelní hra „Čech a Němec“.
(Jedná se o lidovou veselohru z doby českého národního obrození, od dnes již zapomenutého autora Jana Nepomuka Štěpánka. Příběh jedné z jeho nejoblíbenějších her té doby, těží z řevnivosti dvou národností, jejichž soužití se často neobešlo bez konfliktů…)
Ovšem benešovští ochotníci neměli ke hře úvodní vlastenecký proslov. Tu se Mácha sám nabídl, že jej vypracuje a poté večer i přednese. Ujal se tohoto úkolu s radostí, o čemž vypovídá i fakt, že za hodinu již bylo vše hotovo, a navíc ve verších. Inu, talent se nezapře.
Večer bylo benešovské divadlo plné do posledního místečka. A hned na úvod čekalo dychtivé diváky překvapení. Předstoupil před ně neznámý mladík a přednesl jim proslov o lásce k mateřskému jazyku i k vlasti. Divadlo Mácha popisoval jako posvátné místo, jež je určeno k poznání lidských povah, mravů a zvyků, a především k probouzení lásky k vlasti. Jeho proslov byl hodnocen jako úchvatný a po právu byl odměněn velkým potleskem.
Mácha nebyl na divadelních prknech žádným nováčkem. Potřebnou rutinu získal při ochotničení v pražském Stavovském divadle. Zvláště přítomné dámy byly nadšené a především zvědavé. Kdo je ten sympatický mladík?
To ale zdaleka nebylo všechno. Máchovi ten večer vše „hrálo do karet“. Náhodou onemocněl představitel jedné z hlavních rolí, a protože Mácha hru velmi dobře znal, ujal se uprázdněného postu. A to ještě netušil, co jej čeká.
Básníkova múza z myslivny Želetínky
Další hlavní roli ve hře hrála půvabná Márinka Stichová. Podle dobových zpráv měla čistou bílou pleť, se kterou kontrastovaly tmavé oči a vlasy. Máchu coby vlastence učarovala nejen svou krásou, ale také tím, že hovořila česky a četla české knihy. Zamiloval se do ní samozřejmě hned na první pohled.
Divadelní představení se nad obyčej vydařilo a po něm následovala taneční zábava. Mácha si ze zdvořilosti zatančil s několika místními slečnami, ale pak už měl oči jen pro Márinku…
Hned jí začal nadbíhat, snažil se s ní setkat, posílal jí knihy a milostné dopisy. V jednom z nich jí dokonce vyznal lásku: „A nyní opovažuji se Vám zjeviti, co v každém dechu mém se opětuje, čím zraky mé zahořují, a co ústa má ostýchají se vyřknouti…že Vás miluji! Tak vroucně miluji, jakž nikdo na světě ještě nemiloval…Jedině Vás milovati mohu.“
Tato prudká a spalující touha básníka inspirovala k vytvoření několika básní se vztahem k Benešovsku a Podblanicku. Například „Želetínky háje“, „Proč, Vltavo, řeko divá“. Márinka se skutečně stala jeho první velkou láskou. Psal jí z Prahy, posílal verše, dokonce se za ní vypravil pěšky a potají.
Básníkovu lásku však dívka neopětovala, svou lhostejností ho naopak zraňovala. A tak v roce 1833 jejich styky ustaly, nebylo pomoci. A jak dále žila milovaná Márinka Stichová? Narodily se jí dvě nemanželské děti a později si vzala jistého továrního mistra, Němce Františka Dorhöfera, který byl mladší o deset let. Ten nevlastní děti přijal za své, ale obě zakrátko zemřely na spálu. Zákonitému manželovi pak porodila ještě další dvě dcery. Zemřela v ubytovně přádelny v Brodcích v roce 1853 ve věku svých nedožitých třiačtyřiceti let.
Těžko říci, zda by se Márinka měla lépe, kdyby podlehla básníkovým svodům. Případný nemanželský potomek by však nosil posléze slavné jméno…
Ozvěny nešťastné lásky
Nešťastný cit se promítl i do Máchova literárního díla. V nedopsané veselohře „Polesný“ se s odmítnutím od milované osoby smiřoval: „Mějte se dobře, slečno, však na vás a na lásku mou zapomenouti mně nelze, nikdy.“
Z lásky k Márince vznikly i následující verše nazvané „Pomněnky zasázavské“.
Ano, zašla – časy milé,
Kdy jsem zbloudil v mladý den
Podle Želetínky hájů –
V krátké noci krátký sen.
Romantická povídka Márinka
Trpká ozvěna nenaplněného vztahu ještě doznívá ve stejnojmenné Máchově povídce „Márinka“. Popisuje nešťastnou lásku vypravěče k nemocné umírající dívce. Zároveň zobrazuje život a vzhled v té době jedné z nejchudších čtvrtí Prahy, čtvrti Na Františku, v kontrastu s krásou Kanálské zahrady v mnohem bohatší části města v místě dnešních Vinohrad. Prózu uzavírá část ve verších s příznačným názvem, Finále.
Pláči hořce. „Proč, ó slunce jasné,
an tě sotva mdlý můj zrak uhlídá,
již tvá záře zase mi zahasne?!“
Hasne! hasnej‘ ohlas odpovídá;
a již tma se kolem rozprostřela.
Chtěl jsem kvítí – noc jen slzy měla.
Kruh se nám uzavřel, vše souvisí se vším a nic není od sebe příliš daleko
Láska je často šťastná i nešťastná zároveň, povznáší až do nebes a vzápětí srazí dolů. Mácha romantik se vyzpívával z citů svého rozervaného srdce jen krátce, pak zasáhl nelítostný osud. Přesto se nesmazatelně zapsal do srdce naší vlasti a právem patří na piedestal našich umělců.
A na závěr?
Ocituji část z pohřební řeči u příležitosti druhého pohřbu básníka:
„Karle Hynku Mácho, slibuji ti zde před Bohem, před svatými patrony českými, o nichž jsi ve svých básních tak dojemně zpíval, před ostatky tvými i popelem z rozpadlých srdcí našich národních pracovníků a buditelů, uložených na staroslavném a královském Vyšehradě, že zůstaneme věrni vaší práci, vašemu potu, utrpení i krvi, že nezapomeneme na váš horoucí vlastenecký odkaz, ale budeme jej věrně, poctivě a svědomitě plniti...“
Literatura:
Fiala, M. - Český Merán ve staletích
Vlasák, A. N. - Okres sedlecký v Táborsku
Habart, Č. - Sedlčansko, Sedlecko a Voticko
Pouzar, J. - Podblanickou minulostí
Tywoniaková, J. - Podblanická čítanka
Božek, H. - Jihočeské medailóny
Cikhart, R. - Minulost Táborska
Internetové zdroje
Miroslav Fiala
 | A guest post by
|